Napsala jsem ji před třemi lety. Jiný blog. Nechci ji ztratit. Tak je tady.


Dívám se kolem sebe a vídám,
jak lidi stárnou.
Proti vráskám nikdo z nás nemá
naději žádnou.
Mamince v úsměvu kolem úst
kreslí se čáry.
A tátův plnovous – pepř a sůl.
Je taky starý…
Rodičům čtyřicet,
o starších ani nemluvím,
neboť tenhleten svět
už prostě není takový…
Jaký býval, když byli jsme mladí?
Kam se podělo to, co každý z nás ztratí?
A proč odraz tvůj v zrcadle nepoznávám?
Kampak zmizela ta nádherná mladá dáma?
Tohle jsou otázky,
na které odpověď
snad ani nechceme,
abychom si mohli
dál myslet, že v srdci
jsme jasným plamenem.
A že ty voskovice,
co na hrobech do tmy září
jsou tu jen pro ty strýce,
o nichž se říká, že byli staří.
Lžeme si do duší,
chceme se zachovat.
Pročež se nesluší
dál jen tak lelkovat!
Vezměme život svůj
do rukou, do dlaní,
vběhněme v dračí sluj,
prožijme svítání!