úterý 13. června 2017

Mám toho tak nějak dost

Jsem přepracovaná. Dneska jsem přišla z práce, tys řekl, že uděláš večeři, a poslal mě prospat se. Zdály se mi naprostý nesmysly - referenční čísla případů se mi míhaly před očima, volala jsem odtahovky, ze kterých se klubali nyxáci, kolegyně mi říkala, jak někde na nyxu někdo brečí, že mu zablokovala nějakej perverzní obrázek... Peklo.
Lehnul sis vedle mě, na chvíli jsem se probrala a pak zas usnula a paks mě vzbudil, že je hotová večeře...
Naprosto rozespalá jsem něco málo snědla, pozorovals mě jak jím a já to věděla, ale nedokázala jsem nic říct... A pak sis sednul k počítači a nechal mě hodinu číst si nesmysli někde na netu. Věnovaná pozornost nula.
Nějak bych byla radši, kdybys mi příště namazal chleba a opravdu se mnou byl, mluvil, klidně si ze mě dělal srandu, jak jsem rozespalá a utahaně plyšová.
Takhle jsem hrozně smutnej utahanej plyšovej medvídek. Fakt strašně smutnej. Tak smutnej, že tě radši nechám pospávat před prací a jdu si psát svoje ubohý deníčky na blog, kterej nikdo nečte. Možná ani ty.

neděle 11. června 2017

A tak se stydím

K večeru přijíždíme do vsi, odkud se píše můj příběh, ulovím jedinou zralou jahodu a otec mi ji sní, a pak naladí televizi přes sníh až k Bondovi, naleje dva gintonicy a koukáme spolu na televizi. Klid a mír a únava.
Rodinné setkání a bratránek, co vypadá jako Yoda.
A pak spousta zbytečných hodin v upachtěném autobuse směrem domů, a příjezd do stověžatého města a pocit, že mi to tu nechybělo, že chci zase odjet někam pryč... Tramvaj, sluncem pozlacený kostel svaté Ludmily, těžko se otevírající zámek. Jeho objetí. Sprcha a pak nekonečný, zoufalý pocit studu, když před ním stojím jen v ručníku.
Nevyslovitelná otázka, zda se mu ještě líbím, a vědomí, že vůbec nemělo dojít na to, aby mě napadla. A pak následující dotaz vlastní hlavy: Co teď?
A tak raději cigareta na balkoně a pohled na pankrácké mrakodrapy a najednou pocit, že sem patřím, konečně se dostavil pocit, že jsem zpátky a nikde jinde. A Milionář, Tyjátr a Chci si tě vzít.

Ještě že mám toho Braxu a BoBr - bez nich by se mi vracelo mnohem déle. Ale stejně se stydím a jsem nejistá.

středa 17. května 2017

A jak to, že mu ta jeho čupřina a bílá košile s ohrnutými rukávy tak děsně sluší?

Hrajou Pink Floydi, v pokoji je šero, chladno a podivně, ne nepříjemně ticho - až na ty Floydy. Za zatemňovacími závěsy půlka května, horko, tramvaje, lidé se zmrzlinami a pivem na zahrádkách.
Proberu se z další noční můry a zavibruje mi telefon. Na nabídku setkání odpovím ano, i když se mi nikam nechce, i když mám zrovna teď zájem o zájem někoho úplně jiného. Ale jakýkoliv zájem je lepší než žádný a třeba se dostaneme i k terapii, třeba se budu mít komu vymluvit.
Když jsem před pár hodinami seděla u jednoho ze dvou stolů postavených jen tak na chodníku před mrňavou hipsta kavárničkou, vzpomněla jsem si na Buty.
Najdem si místo, kde se dobře kouří, 
kde horké slunce do nápojů nepíchá...
Seděla jsem tam a pila roibos s ledem, ze kterého pomalu odtávaly kuličky strašně kyselého rybízu, a četla jsem příběh, který už znám. Nebylo mi skvěle, ale měla jsem dobrou náladu.

...Ale on ji nechtěl nikde dohonit, i přes správu, kterou mu napsala. A tak ho našla o dvě hodiny později doma, jak civí do formuláře pro školu, v bílé košili s ohrnutými rukávy a strašně ustaraným, unaveným, uhnaným výrazem. Nevěděla, jak mu má pomoci. Poukázal na knížku, která ležela v nohách postele - Klub rváčů v originále. Nedokázala poděkovat, jenom ji vzala a začala ji číst s úsměvem na rtech, s tím úsměvem, s jakým děti naslouchají  pohádkám a opravují vypravěčku, že minule to přece bylo jinak. A pak usnula a zdála se jí další noční můra - podobná té, kvůli které ho praštila ze spaní, když ji chtěl pohladit. 

Takže zásadní témata dnešní terapie jsou následující: proč se mi zdá o tom, že se mě můj bývalý pokouší znásilnit (a proč tahle otázka vůbec nezní tak banálně, jak jsem doufala, že bude)?
A proč se mi zdá o tom, že proti mně ex stojí, opakuje to, co řekl, když jsem od něj nadobro odcházela, a dodává s výsměšným tónem: "Ale ono to nakonec asi nefunguje, co?"

A proč, pokud to skutečně nefunguje, je mi to tak zoufale jedno? Proč mi to nevadí? Jak to, že mi dokáže být dobře, i když se s tím, o kom tehdy bývalý mluvil, míjíme, i když oba děláme věci, které tomu druhému vadí, i když netuším, co si myslí a bojím se zeptat, jestli má ještě zájem mě vídat ve svém bytě?
Proč se bojím, aby neměl pocit, že na něj seru, ale nedokážu nic udělat tak, abych já sama neměla pocit, že by ten pocit mít měl?
Proč, když na něj koukám (ano, nemůžu si poomct, líbí se mi, no!) a naše pohledy se setkají, ptá se s přistiženým výrazem "Co?!" a proč odpovídám "Nic.", když bych chtěla raději říct něco jiného?
Proč nedokážu zformulovat otázku, která by měla pouze jednu větu?
A jak to, že mu ta jeho čupřina a bílá košile s ohrnutými rukávy tak děsně sluší?

středa 3. května 2017

Nepřipravení

When they first met, they were preapred to fall for each other. And they did. A pak si o sebe ublížili. 
Když se setkali znovu, společně umírali v trávě, s výhledem na její milované město. 
Když se k němu nastěhovala, myslela, že to bude jen na chvíli, než zjistí, kde vlastně bude bydlet... Nakonec zjistila, že bude bydlet tady.
Když se jich ptali, jestli spolu chodí, odpovídala "Více méně..." - a jen oni dva věděli, co to přesně znamená. They were ready to fall for each other again. But they weren't ready for the normal life next to each other.

čtvrtek 16. února 2017

Nedodaná pomoc

Ne, nezapomněla jsem.
Jsem jsem byla přesvědčená,
že je to zařízené,
že všechno je v pořádku a pomoc na cestě.
A tak nekřič
A už vůbec ne, že mě zabiješ
Mrzí mě, že schytals to ty
Ale nic víc než omluvu
a uznání vlastní chyby
už ti dát nemohu
A s tím, že jsem úplně blbá
Snad taky nemáš pravdu
Možná jen dnes
Mám úplně blbej den.

úterý 19. července 2016

Another depressed afternoon.

...and here we go again. Prošukala jsem víkend a pondělí strávila v čajovně a na poli. Dnešní hodina angličtiny nebyla vůbec takk zoufalá, jak jsem se bála - třeba s tím nakonec vydržím. Dostala jsem něco málo k překladu, takže budou i peníze navíc. Nejspíš strávím odpoledne v lego muzeu a budu se vodit za ruku s mužem mého života (protože to je to, čím se zdá být). A v noci nejspíš půjdeme znovu ven, najdem si místo, kde se dobře kouří, a budeme mluvit tak jako v pátek... Možná se mi tentokrát bude dařit dát najevo, že si ho skutečně vážím, lepším způsobem než tím, že bych se do něj strefovala.

And yet, here I am, sitting in the empty appartment, after I've eaten lunch and watched another episode of House... And I am crying, scared, helpless. I don't want to go anywhere, I don't want to see anyone.

But if this repetitive afternoon depression is the price I have to pay for a good night sleep (which I have ever since I am back in my nothometown, but home), I am probably okay with that.

If you need me, I'll be sitting in the corner and crying, unable to do anything for couple of hours.

sobota 11. června 2016

To my future self I.

Dobře si zapamatuj tenhle pocit. Až za půl roku budeš chcípat ve zkouškovém a budeš mít pocit, že dál už to nejde, vzpomeň si na to. Pusť si Marťana a Interstellar a vzpomeň si, jak jsi prohlásila, že až dostaneš Nobelovku, poděkování bude patřit T., TT., V. a H. - všem stejným dílem.

Zapamatuj si tu jistotu, s jakou teď víš, že poletíš do vesmíru. Zapamatuj si tu cestu tunelem pod Prahou. Zapamatuj si ten pocit. Zapamatuj si ho. Kvůli tomuhle to děláš. Kvůli tomuhle pocitu. Aby Daniel měl ještě o kousek blíž k hvězdám.

neděle 22. května 2016

"Studuj, dokud můžeš" - no, tak jo no. Ale nadšená z toho asi nebudu.

V úterý budu maturovat. Radost. Ne, neumím to. Ne, neučím se. Ano, myslím si, že to udělám napoprvé. Jestli ne, tak netuším, co budu dělat. Ale nedokážu se k tomu dokopat.

Latinu jsem si tak nějak pročetla. Fyziku taky. Matiku... Mám pocit, že sednout si k těm příkladům skoro nemá cenu, protože jediné, co zjistím, bude, že to prostě neumím, nejde mi to a nevymyslím to a budu prostě muset mít štěstí na otázku. Nemám napočítáno z roku, nemám napočítáno ze svaťáku, prostě nemám napočítáno.

Nebo mám a můj matikář a otec mi jenom vsugerovali, že nemám, takže si nevěřím a největší průser bude stres.

Na češtinu jsem se učila dvě hodiny před tím, než jsem šla na potítko. Otevřu tu matiku v úterý ráno? Ne, neotevřu, budu spát.

Natahujou to jako nudli. Měsíc čekám, až budu moct strávit devadesát minut ve zkušební místnosti předváděním, jaká jsem šikovná cvičená opička. Třicet minut vevnitř, třicet venku - ty strávím pochodováním kolem školy, vypalováním zobáku a trávením stresu z právě proběhlé zkoušky.

Nechci už nikdy chodit do školy, nechci se už nic učit, nechci na matfyz a vlastně ani nechci do vesmíru. Chci práci, chci bejt zodpovědná sama za sebe, chci se učit věci jenom když se mi zrovna bude chtít a nebudu mít jinou zábavu.
Nechci jít na vejšku.

neděle 8. května 2016

První slova léta

Najdem si místo, kde se dobře kouří,
kde slunce září až přechází zrak,
najdem si chvíli uprostřed louží,
ve kterejch obvykle utápíme čas,
sednem si na zem a budem mluvit
a budem kouřit a budem se smát.


A pak je tu ještě druhá, trochu více hořká - ostatně jako každé loučení. 

V západu slunce stál
v hloubi srdce se smál
na tváři lehký žal...
Vítr tichounce vál,
když naposled zamával
a odešel hledat grál. 

úterý 26. dubna 2016

Nová kapitola

Rozešla jsem se.

Tu větu jsem za poslední týden řekla tolikrát, že už zní jako něco velmi známého a normálního. Ještě ji nepoužívám místo pozdravu (a asi do té fáze ani nedojdu), ale chvíli to k tomu mělo blízko. Na druhou stranu... Čím dřív to naše okolí bude vědět, tím dřív se na to přestanou ptát a tím dřív se to bude moct začít hojit.

I když... Má se co hojit? Nejsem zraněná... Nebo ne příliš. Rozhodně nejsem tak zraněná jako kdysi, když jsem odcházela z jiného vztahu, jako když jsem opouštěla Asyl.

Teď se mi vybavila scéna z Chrámu Matky Boží v Paříži - ten moment, kdy Quasimodo unese Esmealdu cestou na popraviště, přinese ji do chrámu, běží mezi sloupy a křičí "Asyl! Asyl!" a zní to šíleně, jak se ta špatně artikulovaná slova odráží od klenby nad jeho hlavou. Tak si to představuju - šílený moment, kdy jediné, co ví, je, že se tomu pokladu v jeho náručí nesmí nic stát.

Od minulé soboty se stalo šílené množství věcí. Až mě to trochu děsí, jak se objevují další a další možnosti a já je dokážu všechny využívat. Snad tu kapitolu, která v mém románu následuje, přežiju...

B. mi kdysi řekla, že poslouchat mé historky je jako číst román. Prý je nepochopitelné, že někdo může skutečně mít tak zajímavý a plný život.

No... No jo no.

Každopádně... Možná budu víc psát. A možná ne, možná to nebudu stíhat. Nebo nebudu moct psát, abych někoho neranila nebo něco neprozradila, když není nutné, aby se to vědělo. I když bych ráda. Hrozně ráda bych psala všechno a vyhověla prosbám, abych napsala autobiografii.